Kde se vzaly smrkové monokultury?

Dějiny našich lesů jsou dějinami lidí. Les je přirozené prostředí, ve kterém jsme vždycky žili a vždycky jsme jej ovlivňovali a využívali. Téměř 100 % zalesněná krajina smíšenými lesy se u nás začala měnit s rozvojem zemědělství. Vypalováním a kácením stromů získávali lidé pole a pastviny. Dobytek, pasoucí se v lesích, začal jako první ovlivňovat i složení lesa, kdy okusováním mladých stromků omezil obnovu některých citlivějších druhů jako byly například jedle, buky či javory. Významný negativní dopad na lesy přineslo následně hornictví, těžba rud a potřeba dřeva pro pece sklářů.

Spotřeba dřeva byla tak veliká, že se lesy nestačily přirozeně obnovovat, a proto za vlády Marie Terezie u nás lesy pokrývaly už jen 25 % území. Zoufalý nedostatek dřeva pro rostoucí průmysl vedl k vydání zemských lesních řádů – co se vytěžilo, muselo se znovu zalesnit. K zajištění dostatečného množství relativně rychle rostoucího a kvalitního rovného dříví vyšly nejlépe smrky. Jednalo se tak o vysoce efektivní a ekonomickou variantu řešení krizové situace s nedostatkem dřeva. Tehdy nikdo netušil, že se výrazně změní klima, které způsobí zvyšování průměrných teplot, častější extrémy počasí a nedostatek dešťových srážek. Tedy že se přírodní podmínky pro pěstování smrku změní tak, že stromy budou oslabené stresem a poskytnou tak ideální prostředí pro kalamitní šíření lýkožrouta smrkového.

Co dnes můžeme s jistotou říci je to, stejnověké monokulturní plantáže jedné dřeviny, a to nejen smrku, ale jakékoliv jiné dřeviny, jsou velmi náchylné na poškození škodlivými činiteli jako je například hmyz, vítr nebo sníh. Aplikovat se tak musí přírodě blízké hospodaření s lesem založené na co nejvíce možném využití přírodních procesů pro dosažení jak hospodářských cílů vlastníka, tak očekávaných potřeb společnosti. S ohledem na klimaticky a ekonomicky nejisté budoucí roky nemůže spoléhat na jednu hlavní dřevinu. Sucho, nízká hladina spodní vody a zvyšování průměrných ročních teplot už dnes způsobuje na některých územích problémy borovicím, dubům, ale třeba i bukům. Musíme proto do budoucna vsadit na to, že lesy budou druhově smíšené natolik, že pokud některá ze dřevin z důvodu změny klimatických podmínek nebo rozšíření škůdce z lesa vymizí, nahradí ji ostatní dřeviny a nezpůsobí to tak kalamitní rozpad lesa.

Jak by tedy měly vypadat lesy, které budou odolné, stabilní, ekonomicky rentabilní a poskytující všechny požadované mimoprodukční funkce za 50, 100 či 150 let? To je zásadní lesnické rozhodnutí dneška. Přesnou odpověď ale nezná nikdo. Půjde tedy o to, zapojit všechny poznatky současné vědy, abychom byli přesvědčeni, že jsme udělali vše, co bylo v našich silách.  Les není projekt jedné ani několika sezon, často ani otázkou jednoho lidského života. Lesy, které dnes vysázíme, budou využívat a následně obnovovat až naši pravnuci a jejich děti.

Výzkumy ukazují, že pěstovat musíme různorodé a pestré lesy. Smíšené, věkově, tloušťkově i výškově rozrůzněné.   Každý lesník musí svůj les dobře znát a pečlivě zvažovat všechny kroky své práce. Věnovat se musí každé lokalitě zvlášť, neexistuje totiž univerzální recept. Třeba na některých specifických lokalitách, jako jsou například smrkové horské lesy nebo chudé písčité bory, je les s převahou jedné dřeviny přirozeným lesem a není se třeba bránit pěstovat tam monokulturu. Takovéto lesy zajistí ekologickou stabilitu, biodiverzitu, plnohodnotné plnění všech funkcí lesa budoucím generacím a zároveň zachovají důležitou produkční funkci lesů.